Soukupová, P. - Marta v roce vetřelce

Možná jsem měla začít od spisovatelky Soukupové číst něco jiného.

Knížku jsem přečetla, ale ke konci jen ze setrvačnosti, ne ze zvědavosti. On bohužel ani ten konec není jednoznačný, a já mám strašně ráda ty opravdové, i třeba plačtivé a smutné, ale nějaké konce. Knížku jsem si půjčila, protože jsem z ní četla kousek na jednom literárním kurzu a moc se mi líbil. Jenže ve skutečnosti je knížka o devatenáctileté Martě, která neví, co sama se sebou. Asi je to mé momentální citové rozpoložení, ale už mám těchto mladých holek dost. Marta má oba rodiče a plus teda nemocnou babičku, zdravé normální sourozence sestru a bratra, střední školu zdárně za sebou, letní brigádu, kde potká svou, o několik let starší a nakonec i ženatou, druhou lásku a studium na výšce před sebou. Co jí jako chybí? A Marta se v tom plácá, sama sobě si ubližuje. Problémy řeší alkoholem a kouřením. Jako klišé se mi jeví, že se sebere kvůli psovi, kterého najde v útulku. Pak s ním bydlí u kamarádky v bytě, pak u rodičů, přes psa najde řeč s rodinou ... hm.

Knížka je doplněná o na první pohled zajímavými, na druhý pohled dětskými, perokresbami. Růžová předsádka a ty dětské obrázky, ten grafik Soukupovou asi neměl rád, už se mi dlouho nestalo, že bych se styděla otevřít si knížku ve vlaku ... V lázních na pokoji se to četlo líp:)

Každopádně mě to neodradí, už si brousím zuby na K moři (Cena Jiřího Ortena a nominace na Cenu Josefa Škvoreckého i na Magnesii Literu) a na Zmizet (rovněž nominace na Cenu Josefa Škvoreckého a taky Kniha roku na Magnesii Litera 2010).

Snad byla Marta v roce vetřelce napsána jen z nějaké autorčiny pohnutky vyrovnat se s pubertou.