Jaro

I ten pes ví, že přišlo. Náš Roneček totiž není žádné tele. Teda, co do velikosti skoro ano, ale jinak je chyyyytrý.

Řádí zase na zahradě, honí se se sousedovic psy okolo plotů, vyhrabuje staré zapomenuté kosti, schované donedávna pod sněhem.

Má takovou radost ze sluníčka a tepla a z toho, že jsme s ním na dvoře teď déle, protože je ještě světlo.

Na zahradě pobíhá jak splašený, zadním nohama se odráží od země, že hlína lítá kolem, i do koše s mokrým prádlem.

Každý pamlsek, který dostane, chodí ukazovat všem, co jsou poblíž, až pak ho zbaští.

Krade babičce kolíčky.

A pozná, kdy je všední den, protože to ho krmí babička.

A když ho chcete v úterý večer nakrmit (vidíte, že dostává jídlo!), hledí na mě jak spadlý z višně : Co je, kde je babička?

Pak se slanostně přesune k jídlu.

Zjistil, že konečně nemrzne a tak se dá pít i z kohoutku na dvoře.

Stoupne si k němu a čeká.

Pije z proudu tekoucí vody, miska je pro slabochy.

Babička ho učí chodit po chodníku, aby jí pak nešlapal po záhonech.

Večer se babička chlubí, jak poslouchá.

Jen co je sám na zahradě, mete si to přes ty záhony, chodník nechodník, však babička mně slíbila jen pětadvacet na zadek. A to jí uteču.

Slyší na: Zmydlím ti prdel!

To je pokyn, že se má rozběhnout přes celou zahradu až dolů k potoku.

Úkol týdne: Najít a vytahat všechny ty kolky, co si jimi babička označila záhony.