I ten pes ví, že přišlo. Náš Roneček totiž není žádné tele. Teda, co do velikosti skoro ano, ale jinak je chyyyytrý.

Řádí zase na zahradě, honí se se sousedovic psy okolo plotů, vyhrabuje staré zapomenuté kosti, schované donedávna pod sněhem.

Má takovou radost ze sluníčka a tepla a z toho, že jsme s ním na dvoře teď déle, protože je ještě světlo.

Na zahradě pobíhá jak

Utahaná z práce. Oči se klíží, tělo nechce poslouchat. Navíc se přidává deprese ze školy. Lehla jsem si na gauč, abych asi tak za pět minut vstala a při malilinkatém turečkovi se snažila zlikvidovat obrovitananánský koš s nevyžehleným prádlem. L. se mě snaží povzbudit a potěšit, ví, že to může zachránit už jen Roneček ...

L: Chceš sem přivézt Ronďu?

A: Ani ne, zase sem naťape.

L: